Adámek

Tatiana Hošťálková

http://www.prestickekocenky.cz/

 

Když jsem si pořizovala v říjnu 2007 Adama, správně Beni di Dato, ale říkali mu Adam a nám se to líbilo, tak Adamem má láska nahatá zůstala, netušila jsem, že se s ním budu radovat i trápit pouhých pět let.
Od koťátka s ním byly samé problémy. Příliš pil, příliš vylučoval, takže už v půl roce věku byl verdikt veterináře "chronické selhávání ledvin" a tvrdá ledvinová dieta. Nicméně prospíval a vyrostl ve statného 4,5 kg kocoura.

Milovala jsem ho, byl úžasný, i když svérázný a svéhlavý. Snadno se nechal rozhodit a pak čůral, kde neměl. Vždy to spravil Feliway v zásuvce, a zase bylo dobře. S Adamem jsme zažili spousty legrace, omotal si nás kolem svých sphynxově zvláštních paciček oba. Měl privilegia, co jiné kočky ne. Jeho krásné zelené oči se na mě dívaly s oddaností, rád se tulil, rád mi sedával za krkem a tiše předl, tak potichu, že jsem to neslyšela, jen cítila. Rád se mi přicucával ke krku a šlapal mléčným krokem, to ho dostávalo do rauše... měla jsem to ráda, vypadal přitom tak spokojeně. Po čase jsem si našla úžasného veterináře s velikým lidským srdcem, pana Radka Herynka. Ten mi Adama doopravdy důkladně vyšetřil-byla jsem s ním v ordinaci skoro 2 hodiny. Zjistil, že žádné selhávání ledvin se u něj nekoná, takže mohl jíst zase všechno. Miloval syrové maso, tak jsem mu vždy dávala ty nejlepší kousky, a kdybych pro ostatní kočky neměla, pro něj bylo vždycky. Podstrojovala jsem mu.

Každý rok jsem s ním jezdila na kontroly s těmi ledvinami. To bylo O.K., ale najednou letos se mi přestal líbit. Zhubnul skoro kilo, zadýchával se. Začala jsem mít podezření na něco horšího než selhávání ledvin. Můj veterinář mi bohužel mé podezření nevyvrátil, ale naopak, doporučil vyšetření na HCM.
V březnu jsme tedy s Adamem jeli k MVRr. Hribovi, který je vyhlášený specialista na tuto nemoc. Já v té době už tušila, že je doopravdy zle. Takže když vyřknul verdikt: HCM - nepřekvapilo mě to. Jen jsem doufala, že na lécích bude ještě pár let žít.

V květnu se hodně zhoršil, myslela jsem, že umírá... Jela jsem s ním v sobotu večer k MVDr. Herynkovi, vyšetřil ho, ukázal mi, jak moc se mu nemoc zhoršila. Nasadil mu další léky, díky kterým se zase sebral a vypadal normálně. No, normálně-zadýchával se, chrčelo to v něm, ale to už u něj normální bylo. Jinak jedl, pil, mazlil se, jen se odstěhoval do ložnice, protože mu lezly na nervy koťata. Tak jsme ho nechali. Spolu s ním se odstěhoval Klaudýsek, který mu dělal v ložnici společnost.

Jenže v neděli 22. července 2012 byl strašně studený, vzala jsem si ho v obýváku k sobě na gauč, aby se zahřál, vypadalo to dobře, v pondělí ráno v pět vyskočil už pěkně teplý a někam odešel. Šla jsem si lehnout ještě na chvilku do ložnice. Vstala jsem v 7 ráno-a Adama jsem našla v obýváku ležet na boku pod křeslem. Byl studený a při prvním pohledu na něj mi bylo jasné, že odchází. Umřel v 10 dopoledne v autě v mé náruči...
Je mi po něm pořád smutno, i když jsem s ním měla víc problémů, než s ostatními kočkami dohromady, i když mě stál víc peněz, než všechny dohromady, kéž by tady mohl být s námi dál!

Adamíšku, lásko moje nahatá, byl jsi první, nezapomenutelný a jediný, i když kočének mám hafo, ale ty jsi neopakovatelný. Nikdy na tebe nezapomeneme. Kéž je ti tam za duhovým mostem sedmikrásně...