Čaky

Chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh.

Vzhledem k dění posledních dnů jsem se rozhodla sepsat dotaz přímo na chovatele kočiček ať už
plemene sphynx , ragdol l, mainské mývalí, Britky a vůbec všech možných plemen s jejich
zkušenostmi. Jsem naprostý laik a hrdá majitelka a především panička mého „pana úžasného!  Kocourka plemene sphynx  Čakyho. Je to moje první kočička. Doma už mám dvě starší dámy bezsrstého teriéra Ali a Bonnie, je jim skoro deset a devět let, takže zkušenost se zvířaty myslím nějakou mám. Nicméně kočičku mám úplně poprvé a je to prostě můj pan „vysněný úžasný“.

Než jsem koťátko vybrala, snažila jsem se zjistit, co šlo ohledně tohoto plemene, leč po současných
starostech jsem zjistila, jak to bylo málo. Dlouho jsem hledala CHS která, by mi, jak se říká, padla do oka nebo vzala za srdce. Potřebovala jsem cítit, že je to to pravé. Začetla jsem se o příběhu a prvním zklamání při pořízení první kočičky a následné bolesti kvůli jejímu brzkému odchodu. To mě oslovilo natolik, že jsem si říkala, že to je to pravé a takový člověk musí milovat a mít srdce na pravém místě. Tak jsem si domluvila schůzku a šli jsme se podívat na „pana božského“. Bylo  tam tolik loupežníků, že mě naprosto pohltily a kdyby to šlo vzala bych je všechny  jak byly dokonalý.

No pak nadešel den D a my jeli pro moje úžasné a vysněné miminko. Všechno šlo podle dohody a
přiznám se, že když tak vzpomínám na první chvíle, co jsme pro Čakyho jeli tak jsem vše brala tak
nějak fofrem jen abych měla malého v náručí a mohla s ním jed domů.  Smlouva byla „jasná“ tak jsme
vše podepsali, a aniž bych přemýšlela nad zněním smlouvy, což mě samozřejmě neomlouvá za to, co
jsem podepsala, tak vím, že tam byla pasáž že „jsem si malého dobře prohlédla a že se zříkám
uplatnění veškerých nároků na to, když se později objeví nějaké nedostatky a choroby (získané či
zděděné). Nikdy by mě nic takového nenapadlo,  když jsem vybírala „testované rodiče“.
Smlouva se podepsala a my mohly jed domů i s mým Čakym. Vše bylo v pořádku. Paní chovatelce
jsem pravidelně posílala fotky malého, aby viděla, že je v pořádku, jak krásně roste a že je mu s námi
dobře. Bylo to pro mě důležité, protože cítím za něj zodpovědnost ohledně dalšího bytí u nás. Malý je
pěkný čipera a raubíř ale jistě my dá hodně lidí za pravdu, že i když něco vyvedou, nedá se prostě na
ně zlobit, náš vždycky hodí takový kukuč a ve spojení s jeho šarmem mě dokonale odzbrojí a prostě
má dovoleno všechno (loupežník jeden) má perfektní povahu je neskutečně hodný no prostě MAZLÍK
s velkým M.

Pak nadešel den kdy jsme „podle smlouvy „ byly objednaní na kastraci, bylo to přesně v den kdy bylo
Čakymu 10 měsíců. Vzali nás na veterině, vše bylo ok, malý hladověl od předchozího dne, tak měl hlad jak vlk ale už to mělo být hotové tak jsme mu slíbila nějakou dobrotu, až bude po zákroku. Vzali nás na řadu, běžně nás zkontrolovali a poslechli srdíčko, jestli je vše ok. Něco bylo špatně. Do ordinace přišla jiná doktorka a říká, že se jí nezdá „šelest na srdíčku „ tak uděláme sono  aby měla jistotu, než se pustí do zákroku. Po sonu nám bylo řečeno, že má malý HCM v tu chvíli jsme si říkala co je to za blbost, vždyť rodiče byly negativní tak jak by se to mohlo stát. Zákrok nám byl zakázán, dokud se to všechno neprověří a já dostala potvrzení pro chovatelku, že zákrok není zatím možný „měla jsem strach z pokuty, která by následovala za nedodržení smlouvy“ proto potvrzení že to nelze kvůli srdíčku udělat.

Přijeli jsme domů a já tedy musela napsat paní chovatelce, co se nám stalo a odeslala jsem i zprávu
od veta co jsem pro ni dostala, aby neměla pocit, že z něčeho couvám. No pořád jsem si nedokázala
uvědomit co se to s mým broučkem děje tak jsem hodiny lítala po internetu a zjišťovala vše o HCM spojila se s úžasnými lidičkami „jmenovat je nebudu - abych na někoho nezapomněla, to by mě mrzelo“ ale o kom je řeč ten to dobře ví. Co jsem zjistila a myslím, že to je jen špička ledovce, bylo šokující. Brouček má špatné srdíčko a bohužel záleží hlavně na něm, jak se s touto zákeřnou nemocí popere. Za pomocí lidiček jsem začala zjišťovat, že rodokmen malého není dobrý a dostala jsem doporučení na kardiologa, pana doktora Hriba.

Objednali jsme se k němu a bohužel nám potvrdil to, čemu jsem zatím pořád nechtěla věřit a to
„STŘEDNÍ FORMA HCM“. Propadla jsem v zoufalství, že o malého přijdu a probrečela pár dní, než jsem vstřebala celou situaci a trochu se vzchopila. Po dopisovaní si s chovatelkou, která mě dostala tím, že napsala, že jí je to líto a mám jako náhradu jiné kotě podle smlouvy a mám poslat pitevní zprávu tak jsem šokovaná, že mi malého pomalu pohřbívá říkala že o další nemocné kotě nestojím a jiná náhrada není a vůbec žádná náhrada není adekvátní, aby mi malého mohla byť jen trochu nahradit. Složila jsem prostě zbraně, protože smlouva je pro mě jako majitele naprosto k ničemu když tam je pasáž, kterou už jsem zmiňovala výše a to že se zříkám uplatnění veškerých nároků na to, když se později objeví nějaké nedostatky a choroby (získané či zděděné).

A teď má otázka na ostatní chovatele je běžné že se chovatel zříká veškeré zodpovědnosti? Nebo by
měl nějakou dobu „ručit za kotě“ i když je to divné takhle psát jde přece o živého tvora. Ale není
právě chovatel zodpovědný za narození koťátka a výběrem jeho „dobrých“ rodičů především ohledně
zdraví a možných vrozených vad?  Vždyť chovatel přece rozhoduje, kdy a komu se narodí kotě.
Chovatel by měl být zodpovědný a maximálně informovaný o liniích a rodokmenech rodičů
budoucích koťátek pokud si chce říkat DOBRÝ CHOVATEL. Aspoň takhle to s odstupem vidím já. Vím,
že pro malého tím nic nezískám, jen bych chtěla mít tohle zodpovězené a udělám vše pro to, aby Čaky tu byl s námi, co nejdéle to bude možné a bylo mu s námi i nadále dobře. S odstupem času, kdy pročítám své řádky a mám to „štěstí“, že můžu psát pokračování mého příběhu tak bych chtěla dát naději každému kdo se ocitne v mojí situaci že i když se nemoc objeví a je potvrzena, nic není ztracené. Samozřejmě záleží na každém broučkovi nebo berušce to určitě ale dá se pomoct léky a tak zkvalitnit žití. K Čakymu po roce přibyli další kamarádi napřed Bertík a do týdne i jeho bráška Ešík. Všichni jsou pěkný čiperky a každý den s nimi je prostě jedinečný. Čaky jim docela dává zabrat, lítají po bytě a nikdo by nepoznal, jestli je nebo není nějaký z nich nemocný.

Pravda kluci už mají od Čakyho o dvě kila navíc a jsou o 8 měsíců mladší, ale miluju je všechny stejně.
Čaky bere stále 1/8 prášku po 12 hodinách je vzorný pacient. Po druhé kontrole srdíčka po půl roce po první nám pan doktor řekl, že léky fungují opravdu dobře a srdíčko se zlepšilo o 25% tak byla možná kastrace. Čaky ji v pohodě ustál, i když mu muselo být hrozně, ale už večer byl dobrý a druhý den už zase „můj“ Čaky. Třetí kontrola opět po půl roce dopadla ještě líp a bylo konstatováno, že se srdíčko o trochu zvětšilo a má tedy větší výdej. Říkala jsem panu doktorovi, že je poslední dobou Čaky víc hyper a on se pousmál a říkal, že je to tím že srdíčko líp pumpuje, tak jsem měla obrovskou radost. Další kontrola Čakyho je až za rok. Při té příležitosti jsem nechala zkontrolovat kluky a ti jsou oba v naprostém pořádku a mají kontrolu za dva roky.

V současné době je polovina dubna 2016 a Čaky bude mít 4 května druhé narozeniny, tak už teď
chystám pro toho mého loupežníka dárečky a dobrůtky aby mu i nadále s námi bylo dobře, je to moje
„černé štěstí!“ a jsem moc šťastná, že ho mám. Snad někomu můj příběh pomůže a určitě bude opatrnější, než jsem já byla poprvé. Určitě testujte, nelitujte peněz za kontroly, stojí to za to mít parťáka do života v pořádku, oni vám to několikanásobně vrátí svou věrností  - sphynx je víc než přítel.   

Lucie a Čaky